Milosti Boží je ke spasení nevyhnutelně potřeba

6. základní pravda víry: Milosti Boží je k spasení nevyhnutelně potřeba.

Slovo Boží: (Matouš 22, 1 - 13)

A Ježíš k nim znovu mluvil v podobenstvích:   “S královstvím Božím je to tak, jako když jeden král vystrojil svatbu svému synu.   Poslal služebníky, aby přivedli pozvané na svatbu, ale oni nechtěli jít.   Poslal znovu jiné služebníky se slovy: `Řekněte pozvaným: Hle, hostinu jsem uchystal, býčci a krmný dobytek je poražen, všechno je připraveno; pojďte na svatbu!´  Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, druhý za svým obchodem.  Ostatní chytili jeho služebníky, potupně je ztýrali a zabili je.  Tu se král rozhněval, poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil.  Potom řekl svým služebníkům: `Svatba je připravena, ale pozvaní nebyli jí hodni;  jděte tedy na rozcestí a koho najdete, pozvěte na svatbu.´  Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které nalezli, zlé i dobré; a svatební síň se naplnila stolovníky.  Když král vstoupil mezi stolovníky, spatřil tam člověka, který nebyl oblečen na svatbu.  Řekl mu: `Příteli, jak ses sem dostal, když nejsi oblečen na svatbu?´ On se nezmohl ani na slovo.  Tu řekl král sloužícím: `Svažte mu ruce i nohy a uvrhněte ho ven do temnot; tam bude pláč a skřípění zubů.´

Slovníček:

Pozvánka na svatbu znamenala, že ten pozvaný dostal i šaty, v kterých tam měl přijít. Tak se tam mohl dostat i chudák. Musel však v těch šatech přijít, pokud je prodal a propil a šel tam ve svých, tak urazil hostitele. Proto ten krutý trest. Boží království je totéž co nebeské království.

Tento šat pro tělo je předobrazem milosti pro duši. Samo slovo milost nám nemá připomínat prezidenta a odsouzence, ale sloveso milovat: Král měl rád ty lidi, proto jim chtěl udělat radost, pozval je, protože je miloval, byl to výraz jeho lásky. V polštině je to ještě zajímavější: Láska se řekne milošč, a česká milost je láska, Poláci se modlí: Zdrávas Maryjo, lásky pelná.

Lidově řečeno: Milost je nezasloužený dar, kterým Bůh člověka pro nebe posvěcuje, nebo mu osvícením a posilou do nebe pomáhá.

Katechismus:

Milost je přízeň, nezasloužená pomoc, kterou nám Bůh dává, abychom odpověděli na jeho nabídku stát se Božími dětmi, adoptivními syny účastnými božské přirozenosti a věčného života KKC 1996)

Milost je účast na životě Božím, je to nadpřirozené povolání, je to dar Ducha svatého (KKC1997 - 1999)

Milost posvěcující je stálý dar, trvalá a nadpřirozená dispozice, která zdokonaluje samu duši, aby ji učinila schopnou žít s Bohem a jednat z lásky k němu. Rozlišujeme: milost habituální (stav milosti), která je trvalou dispozicí k tomu, aby člověk žil a jednal podle Božího nabádání, a aktuální (pomáhající) milosti, kterými jsou míněny projevy Boží pomoci jak na počátku obrácení, tak během díla posvěcení. KKC 2000 - asi nejdůležitější bod celého katechismu a celého náboženství

Již příprava člověka na přijetí milosti je dílem milosti (KKC 2001)

A letošní letopočet je také důležitý i v Katechismu katolické církve: Mezi zvláštními milostmi je vhodné připomenout milosti stavu, které provázejí vykonávání povinností křesťanského života a služeb v církvi. (KKC 2004)

Ze života:

Těžko mluvit o milosti, která je nadpřirozená a užívat při tom příklady ze života přirozeného, pozemského. Když byla svatá Jana z Arku u soudu, soudcové ji chtěli dostat touto záludnou otázkou: „Víš, jestli jsi v Boží milosti?“ Prostá dívka jim odpověděla: „Nejsem-li v ní, kéž mě Bůh do ní uvede, jsem-li, kéž mě v ní ráčí uchovat.“

Zapomíná se dost na to, co právě v těchto rovinách jižní Moravy znamenalo turecké nebezpečí. Tento bojovný národ se objevil na východě a postupoval do Evropy. V cestě jim stálo hlavní město byzantské říše: Konstantinopol neboli Cařihrad. To bylo opevněné město, po staletí nedobytné. Turci je také dlouho obléhali. V hradbách bylo několik malých branek. Ty se zvlášť dobře hlídaly. A byly důmyslně zajištěny. Jednu takovou branku však zapomněli obránci Cařihradu zavřít. Turci ji objevili a zprvu mysleli, že to je pro ně nastražená léčka. Báli se do ní vlézt. Pak zjistili, že je otevřená omylem a  že si to ti nahoře neuvědomují. Pronikli jí dovnitř a Cařihrad padl. Turci pak během dvou staletí byli až před Vídní. Můžeme říci, že to bylo nezasloužené vítězství. Odměnu si můžeme zasloužit, dar však je dar. A milost je nezasloužený dar a to dar Boží! Bůh by si stačil sám, ale svobodně a dobrovolně nabízí člověku víc než jen tělesný život, víc než jen hmotné úspěchy.

Je to dar Boží, my jej těžko rozeznáme a vůbec už neovlivníme. My se můžeme jen nastavit jeho působení jako slunci, protože nikdy se neopálí ten, kdo bude jen sedět u počítače v místnosti. Milost je nadpřirozený dar, vymyká se tedy zákonitostem přírodních věd. Bůh ji dává svobodně, ale rád, komu chce. Byl jeden kněz velmi zbožného, života a horlivě plnil obtížný úkol, kterým ho biskup pověřil: Doprovázet odsouzené na smrt na popravu. Žil jen pro své poslání, modlil se a obětoval se za svěřené duše, a s pomocí Boží se mu dařilo je smířit s Bohem, připravit po nekřesťanském životě na křesťanskou smrt. Sám pak umřel v pověsti svatosti. Byl zahájen proces o jeho blahořečení. Při tom se shromažďují všechna svědectví o životě toho člověka, písemná, ústní, prostě všechno. Kdosi si vzpomněl, jak tento kněz doprovázel na smrt zločince, kterého se mu nepodařilo obrátit, který prostě svých hříchů nelitoval. Ještě na schodech k šibenici ho kněz přímo prosil, aby aspoň jedním slovíčkem litoval. Odsouzenec povýšeně odmítl. Kněz už to nevydržel a řekl nahlas: Takto umírá zatracenec. A celý proces se po tomto svědectví zastavil. Nikdo nemůže s jistotou říci, že Bůh  milost nedá. I v té poslední vteřině, když už měl smyčku na krku, mohl ten zločinec říci v duchu, že lituje, a tím získat Boží odpuštění.

Na závěr důležitý odstavec katechismu katolické církve, který má číslo 2004: Je milost stavu. Myslí se tím za prvé stav rodinný, takže manželé dostávají zvláštní milost, aby to zvládli, i rodiče pak dostávají milost k výchově, i děti. Trochu jinou milost dává Bůh zase těm, kteří jsou ve stavu svobodném nebo vdovském.
Za druhé se tím myslí stav ve významu  povolání. A to povolání duchovní i světské. Občas se ještě říká: duchovní stav, byl a je také stav vojenský, rolnický a podobně.  Nikoho z nás nenechá Bůh na holičkách, právě proto že je náš Otec.

Na zapamatování:

Milost je nezasloužený dar, kterým Bůh člověka pro nebe posvěcuje, nebo mu osvícením a posilou do nebe pomáhá.

Námitky:

Hlavní námitka: Já bych tak rád věřil, já bych tak rád se polepšil a toho pití nechal, a ono to nejde. Ano, je to milost, nezasloužený dar Boží. Ale Bůh neodmítá pomoc těm, kdo, po ní touží. Proste a dostanete, říká jasně Pán Ježíš.

Jak to vysvětlím druhým, třeba mladším:

Aby nás někam pustili, musíme být patřičně oblečeni. Rodiče milují své děti a proto je zadarmo živí a šatí. Bůh nás miluje, na zem nás poslal na výlet a čeká nás u sebe doma v nebi, abychom s ním mohli být šťastni bez konce. Do Božího království také musíme být patřičně oblečeni - a to po stránce duše. Oděv pro duši se nazývá milost. Pán Ježíš to vysvětluje v podobenstvích o svatební hostině a svatebních šatech. Naše duše je dostává na křtu svatém. Pošpiní je každý hřích. Drobné zamazání můžeme otřít, drobnou špínu rukou smést. To jsou lehké hříchy. Řešením je lítost. Po větším zamazání musíme prát, při roztrhání musíme zašívat. K tomu potřebujeme pračku nebo šicí stroj. Pro duši je takovou pomocí svátost smíření. To je obnovení křtu svatého. Proto máme slavit nejenom narozeniny a jmeniny, ale také křtiny. Při těch prvních dvou něco dostáváme, při křtinách, tedy výročí křtu, bychom měli něco Pánu Bohu dát, třeba účast na mši svaté.

Závěr:

Věříme v těchto šest základních pravd. Proto se nemusíme bát posledních  věcí člověka: Jsou čtyři: Smrt, soud, nebe, peklo.  Poslední není smrt, to je jen konec pozemského života. Pak bude soud a pak rozhodnutí. Kdo se dostane do očistce, už je v předpokoji nebe. Modleme se za duše v očistci.