Písmo svaté - 2. promluva v 7 bodech

Druhá  promluva

Potřebuji pokrm a světlo. Dal jsi mně slabému své svaté Tělo jako pokrm duše a těla a postavil jsi své slovo jako světlo mým nohám.

2 A) zajímavé místo z Písma, které se běžně nečte při mši svaté:

Kniha Tobijáš, 7. a 8. kapitola

9 Když se vykoupali, umyli a usedli k jídlu, řekl Tóbijáš Rafaelovi: „Azarjáši, bratře, řekni Reúelovi, aby mi dal Sáru, mou příbuznou.“ 10 Reúel zaslechl ta slova a řekl chlapci: „Jez a pij a spi sladce této noci. Není člověka, který by měl právo vzít si mou dceru Sáru, kromě tebe, bratře. Nemám ani možnost dát ji jinému muži než tobě, protože ty jsi můj nejbližší příbuzný . Ale povím ti celou pravdu, chlapče. 11 Dal jsem ji už sedmi mužům z mých bratří a všichni zemřeli té noci, kdy k ní vcházeli. Nyní tedy, chlapče, jez a pij. Hospodin to při vás dokoná.“ 12 Tóbijáš řekl: „Ne, nebudu už jíst ani pít, dokud nevyřídíš mou věc.“ Reúel mu odvětil: „Dobrá. Je ti dána podle ustanovení Mojžíšovy knihy. Také z nebe je souzeno, aby ti byla dána. Vezmi si svou sestru. Od nynějška jsi jejím bratrem a ona je tvou sestrou. Je ti dána ode dneška až na věky. Nebeský Pán ať vám dá zdar této noci, chlapče, a způsobí vám milosrdenství a pokoj.“ 13 Reúel zavolal svou dceru Sáru. Když k němu přišla, vzal ji za ruku, dal ji Tóbijášovi a prohlásil: „Přijmi ji. Podle Zákona a podle ustanovení zapsaného v Mojžíšově knize ti ji dáváme za manželku. Měj ji za ženu a odveď ji k svému otci ve zdraví. A nebeský Bůh ať vás provází svým pokojem.“ 14 Zavolal její matku a řekl jí, aby přinesla list. Sepsal manželskou smlouvu, že mu ji dávají za ženu podle ustanovení Mojžíšova zákona. Poté začali jíst a pít. 15 Pak zavolal Reúel svou ženu Adnu a řekl jí: „Sestro, připrav zvláštní pokojík a odveď tam Sáru .“ 16 Adna odešla a ustlala v pokojíku, jak jí řekl. Když tam odvedla Sáru , dala se nad ní do pláče. Pak si utřela slzy a řekla jí: 17 „Buď dobré mysli, dcero. Nebeský Pán nechť ti dá radost místo zármutku. Buď dobré mysli, dcero.“ A odešla. 8,1 Když skončili s jídlem a pitím, chtěli jít spát. Mladíka odvedli a dovedli ho do pokojíka. 2 Tóbijáš si vzpomněl na Rafaelova slova. Vzal játra ryby a srdce z váčku,  němž je měl, a vložil je na žhavý popel z kadidla. 3 Vůně z ryby vytvořila ochrannou hráz a démon uprchl vzhůru do oblastí Egypta. Rafael se odebral za ním , spoutal mu nohy a na místě ho svázal. 4 Rodiče vyšli a zavřeli dveře pokojíka. Tóbijáš povstal ze svého lůžka a řekl Sáře : „Sestro, vstaň! Pomodleme se a vyprosme si na našem Pánu, aby nám prokázal milosrdenství a spásu.“ 5 Vstala a počali se modlit a prosit, aby se jim dostalo spásy. Tóbijáš začal slovy: „Požehnaný jsi, Bože našich otců, a požehnané tvé jméno po všechny věky a pokolení. Ať ti dobrořečí nebesa a všechno tvé stvoření po všechny věky. 6 Ty jsi učinil Adama. Učinil jsi mu pomoc a podporu, Evu, jeho ženu. Z obou vzešlo lidské potomstvo. Ty jsi řekl: ‚Není dobré, aby člověk byl sám. Učiňme mu pomoc jemu rovnou.‘ 7Hle, neberu si tuto svou sestru pro smilnění, nýbrž veden věrností. Přikaž, abych došel smilování, já i ona, a abychom se společně dožili stáří.“ 8 A oba řekli: „Amen, amen.“ 9 Pak se uložili k spánku té noci. 10 Když Reúel vstal, zavolal své služebníky, aby šli a vykopali hrob. Řekl si však: „Kéž by nezemřel a my se nestali předmětem posměchu a hanobení.“ 11 Když byli hotovi s kopáním hrobu, šel Reúel domů, zavolal svou ženu 12 a řekl: „Pošli jednu ze služek, ať se jde podívat, zdali žije. Jestliže je mrtvý, pohřbíme ho, aby se to nikdo nedozvěděl.“ 13 Poslali služku, zapálili svítilnu a otevřeli dveře. Ona vešla a shledala, že oba leží a spí spolu. 14 Když služka vyšla, oznámila jim, že on žije a že se nestalo nic zlého. 15 Tu začali dobrořečit nebeskému Bohu slovy: „Požehnaný jsi, Bože, veškerým čistým požehnáním. Ať ti všichni dobrořečí po všechny věky.  16 Požehnaný jsi, žes mě potěšil a že se nestalo, čeho jsem se obával, ale že jsi s námi naložil podle svého smilování. 17 Požehnaný jsi, že ses smiloval nad dvěma jedinými dětmi. Prokaž jim, Panovníku, milost a dej spásu; doveď jejich život až do konce v radosti a milosti.“ 18  Reúel pak přikázal svým služebníkům, aby zasypali hrob, než nastane jitro. 19 Ženě nařídil: „Napeč mnoho chleba.“ Sám šel ke stádu, přivedl dva kusy skotu a čtyři berany a přikázal je připravit k jídlu. Začali chystat hostinu. 20 Pak zavolal Tóbijáše a řekl mu: „Čtrnáct dní odtud nikam nepůjdeš, ale zůstaneš tu, budeš jíst a pít se mnou a potěšíš duši mé dcery, která zakusila tolik trápení. 21 Polovinu všeho, co mám, vezmi a odnes ve zdraví ke svému otci. I druhá polovina, až zemřu já a má žena, je vaše. Buď dobré mysli, chlapče. Já jsem tvůj otec a Adna je tvá matka. Jsme rodiče tvoji i tvé sestry od nynějška až navěky. Buď dobré mysli, chlapče.“

2 B) Biblické knihy v krátkosti

Dějepisné knihy Starého zákona popisují dobu od vstupu do Zaslíbené země až po její obsazení Řeky, ty pak byli vystřídáni Římany, kteří dosadili Heroda, jeho syna pak sesadili a místo něj tam poslali Piláta. Ale to už jsme v Novém Zákoně.

Po Mojžíšovi nastoupil Jozue a po něm Soudci. První dvě knihy se proto jmenují: Jozue a kniha Soudců. Z nich je nejznámější Samson. K nim se přidává kniha Rut o babičce krále Davida. Kdo by se chtěl učit zkratky, může si říci: JoSouRu. Pak máme tři dvojice: 2 knihy Samuelovy, 2 knihy Královské a dvě knihy Kronik, někdy také Letopisů, řecky Paralipomenon. Tady zase platí, že bychom správně měli říci Knihy o Samuelovi. O posledním v řadě  soudců, který pomazal prvního krále, Saula. A pak pomazal i Davida. To vše se stalo kolem roku tisíc před Kristem. Po Davidovi nastoupil Šalomoun a o něm píší knihy Královské. Popisují dobu  od roku  tisíc do roku pět set. Po smrti Šalamounově se izraelské královstvím rozdělilo na severní a jižní část. Severní část dobyli Asyřané kolem roku 700 – přibližně, jižní část se ubránila, ale dobyli ji Babyloňané – kolem roku 500. Kdo by se chtěl učit zkratkám, může si říci: zdvojené SamKraKro.

Babyloňané podlehli Peršanům, ti povolili návrat kmene Judova, Judovci se vrátili, proto se stát od té doby nazývá Judovský, obyvatelé Judejci, židé. O obnovu se zasloužil Ezdráš a Nehemiáš, o každém je jedna kniha. K tomu pak tři knihy menší Tobiáš, Judith a Ester. EzNeToJuEs. V knize Ester se píše o perské říši. A to už jsme v Evropě, protože Peršany porazili Řekové u Marathonu, odkud ten posel běžel 42,5 km do Athén, aby oznámil radostnou zvěst. Řekové ovládli i Svatou zemi, ale moc se roztahovali, zvláště velitelé, kteří si po smrti Alexandra Velikého rozdělili říši. Jeden z velitelů se jmenoval Antioch, založil nové město Antiochii v dnešním Turecku těsně u hranic se Sýrií a chtěl  všechno po novém, i náboženství. Proto zakazoval židovské svátky, do chrámu dal sochu pohanského božstva. Židé se vzbouřili pod vedením Judy. Byl to silný vůdce, jako Kladivo, to je hebrejsky Makabi. Proto mu říkali Makabejský a píší o tom knihy Makabejské. Jsou také dvě a uzavírají dějepisné knihy Starého Zákona.

Takže dějepisných knih Starého zákona je celkem 16 a to kniha Jozue, Soudců, Rút, dvě Samuelovy, 2 Královské, dvě Knihy kronik, Ezdráš, Nehemiáš, Tobiáš, Judit, Ester a dvě Makabejské, ve zkratce JoSouRu, SamKraKro, EzNeToJuEs a MaMa.

2 C) Cizí slova

Teď si vysvětlíme tři cizí slova:  exegeze - hermeneutika a hermetika.

Exegeze  (z řeckého slova, které znamená vyvádět ven) je kritické zkoumání jakéhokoli textu. Exegeta je odborník na exegezi. Biblická exegeze je výklad biblického textu. První podmínkou je znalost původních jazyků, pak se musí znát okolnosti, kdy to bylo napsáno. A také okolí. Proto vznikla biblická škola v Jeruzalémě a překlad Bible, který pořídila a poznámky, které k němu doplnila, se nazývá Jeruzalémská bible. Jsou různé metody: Úkolem historicko-kritické metody je zjistit, jaký význam měl text v okamžiku napsání, přesněji jaké poselství jím chtěl autor předat. Rozbor literárních druhů se zabývá použitým literárním druhem textu. Literární druh závisí na kultuře, která jej vytvořila a používá vždy pro nějakou konkrétní, a opakující se situaci (takzvané místo v životě). Správné určení literárního druhu textu je podmínkou k pochopení záměru a poselství autora.

Hermeneutika (z řeckého herméneuein = vykládat, překládat, vyložit) je filosofická nauka o metodách správného chápání a výkladu textů, zejména náboženských. Exegeze se týká spíše minulosti, hermeneutika se týká přítomnosti, jak tomu dnes máme rozumět. Všechno se dá vyložit po svém, proto je tak důležitá katolická hermeneutika.

Pozor: neplést si s hermetickými učeními. Víte dobře všichni, že když je něco hermeticky uzavřeno, tak z toho nic neunikne. Hermetické nauky jsou určeny jen pro vyvolené, jen pro zasvěcené, to je vlastně pohanství, kde to božstvo sídlili v malém temném sklípku a dovnitř mohl jen někdo. Křesťané se scházeli po domech a když jich přibývalo, scházeli se v bazilikách – velkých světlých halách, kde četli z Písma a chválili Boha a jeho Syna Ježíše Krista.

Jako „hermetické nauky“ jsou označovány nejčastěji „hermetická filosofie“, „alchymie“, „astrologie“ a „magie“.  Co je spojuje? Především potlačení rozumu, který má jen pomocnou nebo druhotnou úlohu. Astrologie jsou poučky na matematicky popsaný stav nebe v daném okamžiku a místě. Hermetická filosofie se pokouší chápat svět slovníkem dobové, to jest pohanské starověké doby.

Alchymie - teorie je pomůckou nebo vedlejším výtvorem, často připomíná spíš „básnický“ text než nějakou chemii, někdy ale souvisí s filosofií přírody a přejímá její dobové výrazy.

Magie – snaha různými úkony ovlivnit budoucnost.

Nejsou to „vědy“ v normálním slova smyslu. Nedorozumění vznikají, když četní novodobí stoupenci „hermetismu“ užívají označení „alternativní věda“. Není to pravda, rozhodně nejsou „alternativní vědou“, snad leda alternativou vůči vědě.

Ta hermetika, uzavřené učení, má vlastně tři názvy: hermetika, pak esoterika – vnitřní věci na rozdíl od exoteriky, která se zabývá věcmi venkovními, etdy viditelnými. Třetím názvem je okultismus, od latinského occultus, což znamená skrytý. Všechno to je pohanství, všechno to patří do říše tmy a není možné se o to zajímat, natož to dělat, pokud chceme zůstat dětmi světla, pokud jsme uvěřili v Pána Ježíše, který je světlem světa.

2 D) Duchovní čtení Písma svatého

Je drsná pravda, že někdy Písmo svaté jen slyšíme, jak je někdo jiný čte při mši svaté. Ale i s tím církev  svatá počítá, proto jsou z Písma svatého, z obou Zákonů vybrány kousky, přesněji úryvky, úplně odborně perikopy, tak, aby se během nedělních mší svatých za 3 roky přečetla všechna důležitá místa. Je to pak ve zvláštní knize, které se říká Lekcionář. Ten má hodně dílů a proto se to někdy splete. Proto bychom si to měli teď trochu vysvětlit, i když to mnozí znají dobře. Nedělní lekcionář má číslo I. – římská jednička a ta se ještě dělí na 3 části. Letos máme rok A, ten první. O nedělích se čte z evangelia svatého Matouše, podle toho je vybráno 1. čtení. Když například čteme v evangeliu, jak Pán Ježíš uzdravil malomocného, bere se jako první čtení úryvek o malomocenství z Mojžíšových knih. Jako druhé čtení se probírají hlavní místa z prvních listů apoštola Pavla.  V roce B sečte z evangelia svatého Marka (a protože je dost krátké, přidá se tam kousek ze svatého Jana), v roce C se čte svatý Lukáš. Mezitím jsou další listy apoštola Pavla. V době velikonoční se čtou skutky apoštolské  a více z evangelia svatého Jana.

Z Písma se pochopitelně čte i ve všední dny. V době adventní a postní a velikonoční se bere lekcionář číslo dvě, je poměrně tenký, těch dní není tolik a čtení jsou každý rok stejná, protože to je důležitá doba a mají se připomenout důležité věci.

A pak je mezidobí, dvě třetiny roku. To máme právě teď, církev nám každý den v týdnu nabízím kousek evangelia tak, aby se přečetla všechna čtyři, teď právě čteme ze svatého Matouše, 1. čtení má tak zvané cykly, jsou to vlastně okruhy, jsou dva, v lichých letech, tedy letos, se čte 1. cyklus, více ze Starého Zákona, v sudých letech se čte druhý cyklus, více z Nového Zákona. Víte, že každý týden má své číslo, a začíná vždy nedělí, třeba po první neděli velikonoční je první týden velikonoční, teď máme 21. týden v mezidobí. Podle toho najdeme evangelium, ale na 1. čtení jsou dvě možnosti. Jsme v lichém roce, proto bude cyklus první. A nejsložitější to je, když je nějaký svátek, to se bere Lekcionář číslo 5, podle data v kalendáři, protože Panny Marie může být letos v pondělí, za rok to však bude ve středu.

2 E) Pravidla pro lektory

Stojíš před očima lidu

Lidé neposlouchají jen ušima, ale i očima. Proto i tvůj vzhled, oblečení, postoj a pohyby patří k tvé službě. Všechno, co upoutává zrak (nejčilejší lidský smysl), buďto ladí s tím, co posloucháme a tím podporuje naši pozornost, nebo je to neladné, rušivé, a pak to rozptyluje, odvádí pozornost jiným směrem. „Proč má ten hoch tak neupravenou kštici? - Taky se mohl slušněji obléct! - Jak legračně, nebo nešikovně stojí! - Jak drží tu knihu!“ Vykročíš-li ze svého místa k amboně, nesmíš ani klusat jako střelený, ani se loudat a kolébat, jako by se ti nechtělo, či jako by sis nebyl jistý, že tě do blízkosti oltáře vůbec pustí. Jdi klidně, určitě, vzpřímeně (jdeš splnit, čím jsi byl pověřen) - a přirozeně! Nedělej ani svatouška ani tajtrlíka. Když přistoupíš k mikrofonu, zkontroluj si, je-li správně nastaven na tvou výšku. Ať hlas zvěstování vychází z lidské tváře, ne z nějakého úkrytu mezi pultíkem a hruškou mikrofonu. A ať také ty vidíš na lid Boží, kterému předčítáš! Pak se pohodlně a pevně postav na obě nohy, nehledej žádné „elegantní“ pozice jako baletník nebo antická socha. Jen když pevně stojíš, zůstanou i ramena pevná, nepohupuješ se jako rozpačité děvčátko při deklamování, ale dostaneš pocit jistoty, mužnosti, klidu. Přinášíš-li si knihu, nos ji tak, že ji rukama držíš za spodní rohy a horní hranou si ji necháš položenou na prsou. Při čtení bez ambony ji drž nenuceně oběma rukama. Při návratu z místa předčítání nechoď pozpátku, ať neklopýtneš nebo něco neporazíš. Knihu nes nazpět stejně uctivě jako ke čtení.

Tvůj hlas je nástrojem slova Božího

Hlas zní nejlíp, když mluvíš ve své přirozené poloze. Proto ho nezvyšuj. Začni hlubší polohou a tou také končí. Chrámový prostor a množství věřících - spolu s pocitem vlastní důležitosti - svádí k tomu, že se chceme učinit co nejslyšitelnější. Proto zvedáme hlas, tj. zužujeme průchod hlasivek. Je sice pravda, že to zní hlasitěji, podobně jako hadicí dostříkneme dál, když ji vpředu přiškrtíme. Ale čím na to doplatíme?  Mluvíme-li trvale ve vysoké poloze, hlasivky se přepínají. To nedělá dobře ani jim ani uším posluchačů.

Když se hlasem vyšplháme do určité výšky, je velmi těžké dostat se zase dolů. Poslední slova věty pak zůstanou viset kdesi v poloviční výšce a už tu máme ten nábožný flašinet, který je tak odpudivý, protože je falešný a nedůstojný Božího slova. Nejnáročnější je to u modliteb, které lektor střídavě začíná a lid odpovídá, jako je tomu u přímluv: „Abys nám svůj pokoj daroval...“ Protože na konci bývá jen čárka, nebo ani ta ne, zůstane mnohý lektor viset hlasem ve výšce. Neklesne hlasem, aby naznačil konec prosby. A tím se často stává (zvlášť když je prosba delší a složitější), že věřící jsou v rozpacích, zdali už mají či nemají vpadnout se svým „prosíme tě, vyslyš nás“, Některý lektor si možná myslí, že tím uvíznutím ve vzduchu naléhavěji přiměje k odpovědi a zatím je to právě naopak. Lidé neví, jestli ta věta končí,. když neklesl hlasem. Pamatuj si tedy: předříkáváš-li (ať přímluvy, verše žalmu po prvním čtení či pod.), vždycky na závěr musíš klesnout hlasem jako při tečce, i když tam žádné znaménko není. Jen tak to zní srozumitelně, důstojně a lidsky. A to je velká věc: vždyť sám Bůh se stal člověkem, polidštil se, aby nás vykoupil - a to se právě v liturgii zpřítomňuje.

2 F) Hádanka: Koho ty to potkáš často, král výjimečně a Bůh nikdy? (Správnou odpověď najdete na konci poslední promluvy. Myslím však, že jste na to přišli už teď.)

2 G) Děkuji ti, Pane Ježíši Kriste, Světlo z věčného Světla, za stůl posvátného učení, který jsi nám připravil skrze své proroky, apoštoly a ostatní učitele.