Smrt

V katechismech a také v cyrilometodějském kancionálu čteme: Čtyři poslední věci člověka jsou smrt, soud, nebe, peklo. V Kompendiu (= shrnutí) Katechismu katolické církve, které v roce 2006 vyšlo je pořadí upraveno: Smrt, soud, peklo, nebe. To poslední je to nejlepší, řeklo se na svatbě v Káně. Totéž můžeme říci i my, když dáme promluvu o nebi až nakonec. 

To nejlepší je před námi. Jak to víme, když nevíme, kolik nás toho tady čeká? Lidsky to nevíme, nikdo z lidí to neodhadne. Stejně tak nikdo u lidí neodhadne, jaké to bude potom.
Nic o tom nevíme, kromě zaslíbení z 1. listu sv. Pavla Korinťanům (2, 6 - 13)

Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří jsou dospělí ve víře - ne ovšem moudrosti tohoto věku či vládců tohoto věku, spějících k záhubě, nýbrž moudrosti Boží, skryté v tajemství, kterou Bůh od věčnosti určil pro naše oslavení. Tu moudrost nikdo z vládců tohoto věku nepoznal; neboť kdyby ji byli poznali, nebyli by ukřižovali Pána slávy. Ale jak je psáno: „Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Nám však to Bůh zjevil skrze Ducha; Duch totiž zkoumá všechno, i hlubiny Boží. Neboť kdo z lidí zná, co je v člověku, než jeho vlastní duch? Právě tak nikdo nepoznal, co je v Bohu, než Duch Boží. My jsme však nepřijali ducha světa, ale Ducha, který je z Boha, abychom poznali, co nám Bůh daroval.
Nic o tom nevěděl italský spisovatel Alighieri Dante, který napsal Božskou komedii. Je to vlastně první kniha v italštině, do té doby tam mluvili ve školách a psali latinsky. A ta má tři kapitoly: Peklo, očistec a ráj. Není to vlastně žádná komedie v našem slova smyslu, v které hrají komici, ale hra jako taková. Dante využívá tuto knihu jako kritiku těch, kteří nebyli pro silnou Itálii. Nejvěrněji tam popisuje peklo. Přímo si libuje, když tam píše, jak se v něm škvaří šlechtic, kterého neměl rád. Dante to popisuje tak živě, že když ho lidé viděli chodit po Florencii, říkali: Podívejte se na něj, jak je opálený, to je z toho pekelného kouře. A i vlasy má ožehnuté, jak byl blízko k tomuto plameni.
Jinak je to čtení dost nudné, protože vůbec už nemáme ponětí o tom, jak který šlechtic tenkrát řádil a jak mu za to ten trest patří. Je však zajímavé, že o nebi tam toho moc nepíše. Pořád platí slovo apoštola Pavla, že Bůh skrývá, to, co pro nás připravil.
Ale mladí Italové mají proti nám jednu výhodu. Všichni musí toho Danta studovat, i na základní škole. A jako u nás každý ví, že Krok měl tři dcery a žádného kluka, tak v Itálii každý ví, že jsou tři věci: Ráj, očistec a peklo. U nás v tom lidé mají zmatek.
Mnozí se dokonce tváří, jakoby neměli nikdy zemřít. A s řeckým pohanským filosofem Epikurem říkají: Vykašlete se na řeči o smrti. To je přece jednoduché: Buďto jsem já a není smrt anebo je smrt a už nebudu já. Jenže Epikuros nemá pravdu: Jsem já a smrt také je! Jistě přijde. Na nikoho nezapomene. A všichni se jednou musí sklonit před jejím majestátem, jak se říká na občanských pohřbech. Každý pokus ji jenom oddálí. Ani kdyby našli lék na rakovinu, nebude to znamenat, že smrt není a já jsem. Bude to znamenat jen to, že zatím jenom na mne čeká, ale je připravena, je v pohotovosti. Jeden velice šikovný lékař, který zkoumá právě léky proti rakovině, řekl: Když se nemocný dozví, že někde vymysleli lék, pro něj je to samozřejmě pozdě. To, že se dozví, že jiní mají úspěch, v něm vzbudí naději, že jeho už starší léčba zabere. Tak se může stát, že bude žít o pět let déle. Poslední chvíle však stejně přijde. Mladý může, starý musí.

Co však čeká po smrti? To, co lidská moudrost nezjistí, co si nejsme schopni představit, co nás však mile překvapí, protože „co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.“ Když někdo říká, že ví, co bude, že se změní v maháradžu anebo lva, tak jen blábolí, bloudí, je to blud. Přitom je bludná pohanská nauka o převtělování v takové módě!

Proto hledáme odpověď v Písmu svatém. Má 1300 stránek, z toho je vybráno 597 krátkých vět do zkráceného katechismu, My si z nich letos probereme čísla 202 až 217 z oddílu: Věřím ve vzkříšení těla. Jak sami uslyšíte, všechny jsou sestaveny na základě Písma svatého.

Co se o tom říká lidově:
Každá báseň má svůj konec. Mladý může, starý musí. My staří tady na zemi musíme udělat mladým místo. Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost.

Co čteme v Bibli:
Čtení z první knihy Mojžíšovy: (Genesis 2:15 - 17)
„Hospodin Bůh postavil člověka do zahrady v Edenu, aby ji obdělával a střežil. A Hospodin Bůh člověku přikázal: „Z každého stromu zahrady smíš jíst. Ze stromu poznání dobrého a zlého však nejez. V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“

Jak nám to smutné slovo „smrt“ vysvětluje Katechismus katolické církve:
Začíná zajímavou otázkou, která je naprosto pozitivní (č. 202. v Kompendiu KKC): Co označuje výraz tělo, a jaká je jeho důležitost?
„Výraz tělo označuje člověka v jeho stavu slabosti a smrtelnosti. „Tělo je základem spásy“ (Tertullián). Vždyť věříme v Boha, Stvořitele těla; věříme ve Slovo, jež se stalo tělem, aby vykoupilo tělo; věříme ve vzkříšení těla, dovršení stvoření a vykoupení těla.“
A katechismus pokračuje zase pozitivně a klade další zajímavou otázku: (č. 203. v Kompendiu KKC):
Co znamená „vzkříšení těla“?
„To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.“ A teprve potom se katechismus dotkne věcí bolestných: (č. 205.):
Co se stane s naším tělem a duší po smrti?
„Smrtí dochází k oddělení duše od těla, tělo propadá zkáze, zatímco duše, která je nesmrtelná, jde vstříc Božímu soudu a čeká na opětné spojení s tělem, až vstane proměněné při příchodu Pána. Pochopit jak dojde ke zmrtvýchvstání překonává možnosti naší obrazivosti a našeho rozumu.“
A zde se člověk začne bouřit? Proč to tak je?
A Písmo nám odpovídá: „Bůh nestvořil zlo, nelibuje si, když hynou hříšní“, jak nám jasně říká kniha Moudrosti hned v 1. kapitole. To vinou ďábla, který zlákal první lidi k neposlušnosti, se na světě objevila smrt a další zlo. Nemůžeme jim to však vyčítat.
Kdo se na chudáka Adama a Evu přece jen chtěl zlobit, že nám to všem pokazili, ať teď dobře poslouchá příběh. A nepřemýšlejte při něm, jak to udělal ten hostitel, spíše, co byste udělali vy?

1. příběh: Za horkého letního dne přikázal pán nádeníkovi, aby obdělával jeho zahradu. Nádeníkovi to nebylo po chuti a rozčiloval se, že kdyby nebylo Adama, nemusel by se teď za takového vedra dřít jako mezek.
Nadávání a klení dolehlo až k pánovi. Sešel na zahradu a zeptal se :,,Proč to Adamovi vyčítáš? vsadím se, že bys udělal to samé.,,Já určitě ne,“ bránil se nádeník.,,Já bych pokušení odolal“.
,,Uvidíme, „ poznamenal pán a pozval ho na večeři.
V dohodnutý čas se nespokojený nádeník dostavil do pánova domu. Byl uveden do velké jídelny, kde na něj čekal obrovský stůl prohýbající se pod lahůdkami.
,,Můžeš sníst, co chceš, „ řekl mu pán.,,Jen z té polévkové mísy nesmíš ani poklici odklopit, dokud se nevrátím.“
Nádeník nepotřeboval dvakrát pobízet. Sedl si a s velkou chutí se pustil do vybraných pokrmů. Ochutnával jeden po druhém. Nevzal si jen z polévkové mísy.
Zvědavostí se však mohl zbláznit. Jaká pochoutka v ní asi může být? Nakonec to nevydržel a velmi opatrně jen trošičku nadzdvihl poklici. V tom okamžiku z mísy vyskočila myš. Nádeník se pokusil ji chytit, ale vyklouzla mu z ruky. Běhal za ní sem a tam, porážel židle a vrážel do stolů. Rámus přivolal pána.
,,Vidíš?“ smál se nádeníkovi. A pak přísně dodal:,,Na tvém místě bych víckrát Adamovi nic nevyčítal!“
A kdo by chtěl dokonce obviňovat Pána Boha z toho, že nás nestvořil nesmrtelné, ať se zeptá, co napsal Karel Čapek v knize Věc Makropulos. Pro ty, kdo to ještě nečetli, připomínám, že hrdinka si sežene nápoj nesmrtelnosti, vypije ho. Lék zabere, hrdinka neumírá a pak chudák neví, jak naložit se životem, když se už dožila 300 let.
Svým způsobem je smrt potřebná, protože tělo se unaví, i paměť se unaví, každá báseň má svůj konec a i největší umělec si potřebuje odskočit. Vše má svůj konec, ale smrt není konečný stav. Smrt je první ze čtyř posledních věcí člověka. Za ní jsou tedy další věci.

Děti se vždycky těší na dárky, ale žádné nemá rádo to rozbalování. Těšíme se na dort, ale krabici zahodíme, samozřejmě ekologicky. Krabice je tedy ta první věc, ale hlavní je ten dort v ní. Smrtí to začíná, ale konečný stav je vzkříšení, jak připomíná katechismus.

K tomu 2. příběh: Jednoho pacienta trápil velký strach ze smrti.,,Co bude pak, doktore? Co se po smrti se mnou stane?“ Lékař byl na odchodu. Otevřel dveře a do místnosti radostně vběhl pacientův pes. Vesele štěkal, hned vyskočil na postel a olízal svému pánovi ruce a celý obličej. Lékař řekl:,,Přesně tohle. Někdo vám otevře dveře...“

Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.

Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.

Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11).

Co si můžeme pro život zapamatovat:
Smrt není Boží dílo, je to jen zneužití lidské svobody. Smrt není tečka, ale dvojtečka. Tedy smrt není konec, ale úvod k něčemu dalšímu. Ke vzkříšení těla. K věčnému životu.

 Co máme v životě dělat:
Počítat se smrtí, připomenout si ctnost moudrostí, která nám říká: Ve všem, co děláš pamatuje na konec. A zajímat se o to, co bude po smrti. Je to v Písmu svatém. A katechismus to zkráceně říká takto: To znamená, že konečný stav člověka nebude pouze duchovní duše oddělená od těla, nýbrž že se jednoho dne i naše smrtelná těla vrátí k životu.

Na co se můžeme těšit:
Kdyby nebyla smrt, nepoznali bychom nesmrtelnost. Na to, že je vztah mezi zmrtvýchvstáním Krista a naším (č. 204.):
Jako Kristus opravdu vstal z mrtvých a žije navždy, tak také On sám vzkřísí v poslední den všechny s tělem, jež nepodléhá zkáze: „Ti, kdo konali dobro, budou vzkříšeni k životu, kdo páchali zlo, budou vzkříšeni k odsouzení“ (Jan 5,29).
Umřít musíme všichni, někdy i mladí, ale můžeme umřít v Kristu. Katechismus nám vysvětluje, co to znamená (č. 206.):
To znamená umřít v Boží milosti, bez smrtelného hříchu v duši. Věřící v Krista podle Jeho příkladu, může tak přeměnit svou smrt v akt poslušnosti a lásky k Otci. „Tohle je jisté: Když jsme s ním umřeli, budeme s ním také žít“ (2 Tim 2,11).

Takže počítat s koncem!
S tím koncem pozemským, jak nám to trochu vysvětlí následující 3. příběh:
Na břehu jednoho jezera žil pták, který měl dvě hlavy. Jednu měl vlevo a druhou vpravo. Měl dvě hlavy, ale jenom jedno tělo. Když jednou hledal něco k snědku, oči pravé hlavy si všimly medové plástve. Pták se k ní snesl dolů. Levá hlava řekla:,,Dej mi taky trochu medu.“ Ale pravá hlava byla lakomá a snědla všechen med jenom sama. Levá hlava se tedy rozhodla, že se jí za to pomstí. Když pták letěl po lese, levá hlava uviděla hořké bobule. Věděla sice, že nejsou k jídlu a že po nich potom bude bolet břicho, ale naklovala jich kolik mohla. Říkala si: ,,Jen ať nás pak bolí břicho, aspoň se ta lakomá levá hlava naučí se mnou dělit!“ Zanedlouho ptáka přepadla velká bolest. Bobule byly jedovaté a jed ptáka zabil. Nepřežila to ani levá ani pravá hlava. To proto, že žádná z nich nepřemýšlela.

Čím se nenecháme obalamutit:
Tím, že neznáme dne ani hodiny. Žít s touto nejistotou je těžké. Horší ztratit moudrost a nemyslet na konec.
„Nemysli na to, co bude, teď se napij.“ A nabízí mu alkohol. „Jen si dej, seš mladej. Nemysli na stáří!“ A on myslel na to, že už o 5 bodů přišel zbývá mu už těch sedm. Alkohol mu chutná, dodá mu kuráž, jede jako blesk, pak se ozve třesk. A zbytek už si domyslíte sami, pokud znáte bodový systém. Na světě je nový nedobrovolný pěší poutník.
Jistěže musíme prožít přítomný okamžik. Žij dnešek s Bohem, napsal jako svoje životní dílo mučedník Roger Schutz. Jistěže platí: Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek, abys nedopadl jako osoba soukromě výdělečně činná v oblasti zemědělství lidově zvaná Jíra:
V střeše byla díra. Váhal sedlák Jíra /
vynésti pár došků. Ucpal to jen trošku.
Řek´: Zítra je den taky. V noci přišly mraky. /
Přišla bouře v spěchu. Odnesla mu střechu.
Přesto se nenechme obalamutit, tím, že nevíme kolik času nám zbývá.

Na co nesmíme zapomenout:
Malé dítě si plete čas: Říká: Včera půjdeme na výlet, zítra jsme zmokli. Malé dítě nemá ponětí o délce času. My už víme, že čas je nám svěřený, že je drahocenný, přesto, že k němu také nemůžeme říci žádné číslo a žádný počet. Prostě neznáme dne ani hodiny.
Buď připraven! Protože: Smrt je jistá, hodina smrti nejistá. Kdo je připraven není překvapen.
Smrtelný člověk počítá se smrtí, ale věřící křesťan také s nesmrtelností.

Jak to zkusíme vysvětlit:
Bůh stvořil tento svět kvůli člověku. Byl šťastný a chtěl se s někým podělit o své štěstí. Chtěl, aby člověk to sním dělal svobodně. Proto mu dal tu příležitost neposlechnout. A člověk naneštěstí naletěl. Tím přišla na svět smrt. Bůh ji nestvořil. Člověk si ji přivodil. Bůh ho však v tom nenechal. Jako v horku automaticky také myslíme na chladno, tak také při slově smrt můžeme myslet na život. A neplést si časy: To jest myslet za 1) na ten pozemský život, který byl a smrtí se končí, jak to pozná každé malé dítě. Za 2) také myslet na ten život, který v Kristu je nám dán, jak to pozná každé dítě, které umí číst a přečte si Písmo svaté. Jen ze Slova Božího, přesněji, jen ze slov Pána Ježíše a jeho apoštolů se dozvídáme, že je smrt a těla vzkříšení.