S papežem Františkem se modlíme:
Více..Přímluva druhých
Promluva P. Josefa Peňáze na 1. čtení ze čtvrtka 4.3.2021 - Jer 17, 5-10 - s názvem: SPOLÉHÁNÍ NA PŘÍMLUVU SVATÝCH
Nejprve to 1. čtení – Jer 17,5-10 - Prokletý člověk, který spoléhá na člověka; požehnaný, který doufá v Hospodina.
Čtení z knihy proroka Jeremiáše.
Toto praví Hospodin: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo za svou oporu pokládá smrtelníka, svým srdcem odstupuje od Hospodina! Je jako jalovec na pustině: nevidí, že by přišel déšť, svůj domov má v suchopárné poušti, v solném kraji, kde nelze bydlet. Požehnaný člověk, který doufá v Hospodina, jehož oporou je Hospodin! Je jako strom, který je zasazen u vod, který své kořeny vyhání k potoku; když přijde vedro, nestrachuje se, jeho listí zůstává zelené, ani v suchém roku nemá starosti, nepřestává nést ovoce. Záludné je srdce, víc než vše jiné, stěží polepšitelné, kdo je pozná? Já, Hospodin, zpytuji srdce a zkouším ledví, abych dal každému podle jeho chování, podle ovoce jeho skutků.“
Promluva mého synovce:
Když se zamyslíme, jak se projevuje a k čemu vede úcta k Panně Marii a svatým, snadno poznáme, že se jedná o jiný případ, než o kterém mluví dnešní první čtení. Nejprve se ale podívejme na jedno přirovnání, aby bylo vše jasnější. Pokud v geometrii někdo mluví o kruhu a my bereme v úvahu pouze jeho polovinu, i když jsme z hlediska obsahu vzali jenom to, co on zamýšlel, a nic nového jsme nepřidali, máme ve skutečnosti něco jiného, než co on myslel a chtěl. Myslel na kruh, my na jinou věc, protože půlkruh se od kruhu liší podstatně.
Podobně je tomu při každém vytrhávání částí myšlenek. Nakonec nepřijímáme tu myšlenku, kterou nám chtěl mluvčí sdělit, ale úplně jinou, podstatně odlišnou. Učebnicový příklad nacházíme v jednom žalmu: „Nerozumný si říká ve svém srdci: ,Bůh není.´“ Žalmista považuje takový výrok za nerozumný, čímž nám nepřímo sděluje, že podle něho Bůh je. Když ale někdo onen výrok vytrhne z kontextu a řekne: „V jednom žalmu se píše: ,Bůh není.´“ Vzniká dojem, že nám žalmista chce sdělit, že podle něho Bůh není. Přitom je Bible citována přesně, nikdo žádné slovo nepřidal ani nezměnil. Ale fakt vytrhávání z kontextu způsobil, že dojem posluchače bude zcela opačný: Bůh je – Bůh není.
Totéž platí v případě dnešního čtení. Jeremiáš nemluví o pouhém spoléhání se na člověka, které by samo o sobě nemuselo být špatné, ale o spoléhání se na člověka místo na Boha, o stavění člověka na místo Boží. Neříká jenom: „Proklet buď člověk, který spoléhá na člověka.“ Říká: „Prokletý člověk, který spoléhá na člověka, kdo (...) svým srdcem odstupuje od Hospodina!“ Všechny tři části dohromady vytvářejí obraz toho, jehož postoj je odmítán, jako obě poloviny dohromady vytvářejí obraz kruhu, o kterém se mluvilo. Součástí jeho postoje vůči člověku, na něhož spoléhá, je odstupování od Hospodina. A zde je jádro problému. Ne samotné spoléhání na člověka, ale ono odstoupení od Boha, které pak má za následek příklon k člověku; pokus o nahrazení Boha člověkem.
V křesťanské úctě ke svatým a ve spoléhání se na ně a na jejich přímluvu přitom nejde o odstupování od Boha, ale o součást duchovní cesty k Bohu. Při úctě ke svatým není Bůh odmítán a následně někým nahrazován. Takže se nejedná o ten případ, o kterém slyšíme u Jeremiáše.
Panu Marii oslavují „všechna pokolení proto, že jí učinil veliké věci ten, který je Mocný.“ Tedy kvůli Bohu. Vlastně oslavují nepřímo Boha samotného, když s úžasem hledí a obdivují, co učinil. Jak se v těchto souvislostech říkává, uznání kvalit obrazu (díla) je nutně také uznáním malíře samotného, a ne odvrácením se od něho.
Jeremiáš mluví o spoléhání se na člověka místo na Boha, ne o prostém spoléhání se na člověka a na jeho přímluvu u Boha. Vždyť k spoléhání na přímluvu lidí nás vybízí na jiných místech dokonce i Písmo svaté. To je další důvod, proč se nesmí žádný výrok vytrhávat z kontextu a následně absolutizovat.