Kázání z 1. srpnové neděle

Svatému Tomášovi říká při poslední večeři: „Nikdo nepřichází k Otci než skrze mě.“

V tajuplné atmosféře téže večeře prosí Filip: „Pane, ukaž nám Otce.“ A jako odpověď dostává napomenutí: „Tak dlouho jsem s vámi a neznáš mě? Filipe, kdo viděl mě (jako člověka), viděl Otce. Jak můžeš říkat: ,Ukaž nám Otce´? ... Já jsem v Otci a Otec je ve mně.“

Proto není vůbec potřeba mít nějaký zvláštní kult Boha Otce. Uctíváme ho stále, a sice skrze Syna v Duchu Svatém. Bůh je Otec, Syn a Duch Svatý, Nejsvětější Trojice, která je nedělitelná(!).

Ostatně, nemáme ani svátek Ducha Svatého. Máme svátek Seslání. Nemáme svátek Syna. Máme svátek narození, zmrtvýchvstání, různé tematické svátky, ale ne svátek, který by nesl název „Boha Syna“.

Ono napomenutí určené Filipovi a věta „Kdo viděl mě, viděl Otce“ je snad nejdůležitějším poselstvím pro ty, kteří by na první srpnovou neděli nebo po celý měsíc srpen chtěli provádět všelijaké prazvláštní pobožnosti k Bohu Otci. Jak bylo řečeno na začátku, Otce „má“ ten, kdo vyznává Syna. To je vše. Ježíš Kristus je totiž prostředníkem, v něm jako člověku se nám Bůh zcela daroval a naopak, skrze něho my přicházíme k Bohu.

Občas se můžeme setkat s otázkou, zda není Bůh Otec opomíjen. Taková otázka je pouhým nedorozuměním. Veškerá náboženská praxe křesťanů je Otci skrze Syna v Duchu Svatém. Když veškerá, jak se pak může někdo ptát, zda to není příliš málo nebo zda zde není nějaké opomíjení? „Všechno“ nemůže být „příliš málo“.

Možná chtějí tito lidé častěji používat slovo „Otec“ výslovně. To sice není zcela nutné, ale pokud to přece chtějí, vše je docela jednoduché. Stačí, aby člověk vzal vážně oficiální modlitbu církve, totiž liturgii. Kromě pozdějších výjimek, kterých je ale jen několik, vypadá každá liturgická modlitba církve takto: K Otci skrze Syna v Duchu Svatém. I samotné jádro mše svaté, mešní kánon, začíná slovy: „Proto tě, dobrotivý Otče, skrze Ježíše Krista, tvého Syna a našeho Pána...“ V každé mši se obrací církev na Boha Otce skrze Syna. Úplně každá mše svatá. Možná by stačilo, aby tito lidé docenili mši svatou. Pak všechny jejich obavy ohledně údajného opomíjení zmizí.

Mše svatá se přece vztahuje k oběti na kříži a ta je láskyplným vydáním se vtěleného Syna Otci. Už ze své podstaty je mše takto zacílena. To je také jedním z důvodů, proč neexistuje žádná votivní mše k Bohu Otci: ono je to přítomno dokonce v její podstatě, v každé mši svaté, i když i přitom musíme stále myslet na Trojici: my jako stvoření přistupujeme při mši svaté k Bohu Trojjedinému, nedělitelnému). Tedy, pokud chce někdo výslovně zmiňovat Boha Otce, stačí se účastnit mše svaté. Tam to nalezne vždycky.

Dále, pokud chce někdo slovo „Otec“ výslovně používat, má další jednoduchou možnost: prostě se modlit Otče náš. Třeba místo všech zvláštních modlitbiček a pobožností, které se modlí podle údajně spasitelného příkazu a údajně božského učení kdejaké vizionářky, takže mu už nezbývá prostor ani čas modlit se podle spasitelného příkazu a božského učení Ježíše Krista, který řekl: „Vy se modlete takto: Otče náš...“). Opět ale připomeňme, že i tehdy, když se modlíme Otče náš, platí, že nikdo nepřichází k Otci než skrze Syna. Však právo na tuto modlitbu máme z titulu křtu, kdy jsme byli k Synu připojeni a získali jsme účast na jeho synovství.

V horském kázání, právě v souvislosti s modlitbou Páně, zaznívá také výzva, abychom při modlitbě nebyli jako ti, kdo si myslí, že budou vyslyšeni pro množství slov. Pokud se bude někdo modlit jednou Otče náš, ale takovým způsobem, že se mu to z důvodu hlubokosti protáhne, je to jistě lepší, než kdyby za tutéž dobu oddrmolil deset otčenášů, ale povrchně.

Vypráví se o jednom mnichovi, který večer začal „Otče náš“ a „zbav nás od zlého“ dokončoval, když už vycházelo slunce. Modlil se celou noc, a přesto jen jedenkrát. Také bychom mohli někdy zkusit protáhnout tuto modlitbu, ne v důsledku pauz, ale zbožnosti a hloubky. Nejlépe při výstavu Nejsvětější Svátosti (viz zmíněné prostřednictví). Člověk hledí k Eucharistii a ví: Otec je v Synovi, Syn v Otci. Skrze tohoto vtěleného Syna zde, skrze tohoto prostředníka, přicházím k Otci. Skrze Obsáhnutelného (Ježíše Krista jako člověka) přicházím k Neobsáhnutelnému, Neuchopitelnému, Transcendentnímu. K tomu, kterého nikdo nikdy neviděl (Jan 1, 18) a ani vidět nemůže (srov. Ex. 33, 23), který ale přesto k nám v Ježíši Kristu, v tomto prostředníku, přišel.

P. Josef P.