Autobusová pouť do západních Čech

Z farnosti nás jelo jen pár, ale všichni si zaslouží, aby se dozvěděli, jaké to bylo:

 Slova svatého evangelia podle Marka z neděle 18.7.2021:

Apoštolové se shromáždili u Ježíše a vypravovali mu všechno, co dělali a učili. Řekl jim: „Pojďte i vy někam na opuštěné místo a trochu si odpočiňte.“ Pořád totiž přicházelo a odcházelo tolik lidí, že neměli čas ani se najíst. Odjeli tedy lodí na opuštěné místo, aby tam byli sami. Mnozí je viděli odjíždět a poznali jejich úmysl. Ze všech měst se tam pěšky sběhli a byli tam před nimi. Když (Ježíš) vystoupil, uviděl velký zástup a bylo mu jich líto, protože byli jako ovce bez pastýře; a začal je poučovat o mnoha věcech.

K tomuto vyprávění mě vedou dva důvody: a) Zpřítomnění slov evangelia: Vypravovali mu všechno co dělali a učili. b) Ukázat krásu naší země a načerpat povzbuzení z duchovního dědictví pro současnost a budoucnost.  Není to promluva, ale vyprávění a prvky promluvy.  

Vinou současné situace jsem ještě tři týdny nevěděl s jistotou, zda se pojede nebo ne. Nakonec nás bylo v autobuse 53 (z toho 13 dětí) – nejmladší byl čerstvý absolvent mateřské školky, nejstarší měl věkovou hranici lidského života zde na zemi podle Bible už za sebou. Co se týká dopravy – klimatizovaný autobus s WC, vynikající řidič, nikde žádná kolona a překážka, jen jedna nepříliš dlouhá objížďka.  Plánovaný duchovní program byl zaměřen zčásti na sv. Ludmilu – letos je 1100 roků od její mučednické smrti na Tetíně.   Naše druhá zastávka  (první – zdravotní na benzínce před Prahou) byla na Levém Hradci.  Zde jsme pod vedením průvodce pana Marcela (úžasný průvodce, na němž bylo vidět, že Pána Boha miluje, stejně jako místo, kde žije). Jeho nadšení prozářilo snad všechna srdce zde přítomných – slova jedné poutní výletnice) – nejdřív navštívili vyhlídku sv. Ludmily a vyslechli dějiny Levého Hradce a Roztok. Následoval kostel sv. Klimenta, který je postavený nad základy prvního křesťanského kostela v Čechách. Po modlitbě litanie k našim národním patronům, jsme slyšeli poučný katechetický výklad fresek v kněžišti. Na místním hřbitově jsme se modlili na hrobech osobností jako – např. profesora Švejcara nebo Miloslava Šimka.   

Naše další zastávka byla v pravoslavném klášteře svatých Václava a Ludmily v Loděnicích.  Zde se nás po modlitbě v kostele ujala igumena (abatyše) Valentýna, která nám povyprávěla různé zajímavosti z historie a současnosti kláštera. Mně zůstal v paměti příběh vyplněné modlitby před ikonou Matky Boží - Panny Marie, kterou zde uctívají jako Matku nečekaných radostí.  Jeden člověk se zamiloval do ženy, jeho matce se nelíbila - chodila k ikoně se modlit - po čase známost skončila.  Následovala další dívka, matce se opět nelíbila a zase svěřovala své obavy Matce Boží - známost skončila svatbou.  Mladým Pán Bůh nepožehnal dětmi.  Manželka se šla radit s tchyní a ta jí řekla:  Běž se modlit do monastýru k ikoně.  Do roka měli dítě.  Na závěr nám igumena rozdala požehnaný chléb. 

Následoval páteční oběd (už mnoho let stále stejný) - koprovka, knedlíky, vejce - v restauraci na Marjánce.  Krásné prostředí, skvělá obsluha, velmi chutné jídlo a asi nejnižší cena v současnosti. 

Tetín - místo mučednické smrti svaté Ludmily.  Na prvním místě - kvůli eucharistickému půstu byla prohlídka.  Skupina starších poutníků dostala úžasnou průvodkyni, mládež měla slíbeného průvodce zn. "šoumen".  Nemohl přijít a místo něj jsme dostali slečnu, která na otázku: "Kolikátou prohlídku ve svém životě děláte?" tiše odvětila: "První." Vedoucí se v duchu bezmocně vztekal a připomínal si životní moudrou stupnici:  1. dohoda, 2. dodržení dohody. - a přesvědčoval se o nutnosti tzv. objektivních důvodů.  Až druhý dne, kdy se setkal s člověkem, který výše zmíněného průvodce zažil v praksi, se jeho bezmocný a hříšný vztek obrátil v hlubokou vděčnost za slečnu  a její první prohlídku. Po prohlídce dvou kostelů - sv. Jan Nepomucký a sv. Ludmila (sv. Kateřina je dočasně zavřená) následovala mše svatá s povzbuzující promluvou Mons. Jana o postupné a potřebné cestě ke svatosti. V rámci moderní výzdoby obce jsou vyryta slova kněze a historika P. Hájka z Libočan, který stojí a prosí "o pochvalu pravdy víc, než potlesk přízně".   Po rozloučení s řeholními  sestrami, které se o toto svaté místo starají jsme jeli do Plzně, kde jsme se ubytovali na dvě noci a měli osobní volno. 

V sobotu jsme zamířili do Kdyně.  Zde má nastoupit od 1. září náš rodák P. Karel Adamec, který je na pět roků "zapůjčen" do Plzeňské diecéze.  Při mši svaté zazněl příběh o proměně posledního kamikadze v Kristova kněze a horlivého misionáře.  Místní pan farář během mše svaté zpovídal, potom odpovídal na zvědavé otázky a místní farníci nás pohostili dolnodomažlickými koláči.  Pokračovali jsme do Chudenic - vynikající oběd v místní restauraci, prohlídka zámku, výstavy svatebních šatů, seznámení s historií rodu Černínů z Chudenic dlouhou už víc než osm století. Následovala lesní procházka a výstup na rozhlednu Bolchánek (věž bývalého kostela sv. Wofganga) a modlitba v jeho kapli, odkud údajně žehnal novému Pražskému biskupství, které díky jeho velkorysosti a lásce k Církvi mohlo vzniknout. Pozdní odpoledne a večer většina z nás prožila v zoologické a botanické zahradě v

Plzni.  K tomu se váže svědectví víry:  dopoledne jsem dostal dotaz: "Co budeme dělat - podle předpovědi bude pršet, tak přece nepůjdeme do ZOO?"  - "Vy nevíte, že je to často jinak, než předpovídají?" - Na to mně hned několik lidí ukazovali radar v dotykových telefonech. Při pohledu na obrázky a čísla se mně neudělalo dobře, přesto jsem všechny vyzval: "Věříme, že Pán Bůh je náš Otec, který nás miluje, všechno ví - ví, že chceme jít do ZOO a tak se mu to odevzdáme a pomodlíme se."  Všude kolem Plzně pršelo, do Plzně přišle déšť až v noci a my si mohli naplno užít krásu lídí, zvířat a rostlin v místní ZOO. 

Dopoledne jsme prožili v opravené Plzeňské katedrále sv. Bartoloměje - prohlídka (děti měli za úkol počítat zobrazení sv. Ludmily), modlitba sv. růžence, mše svatá.  V promluvě P. Pavel Petrašovský mluvil o nutnosti odpočinku.    Následoval výstup na věž - 300 schodů a vyhlídka. Slíbená výstava o katedrále, její opravě a diecézi, na kterou se mnozí těšili společně s vedoucím - už na náměstí nebyla......ale zase pomoc přišla v podobě pana architekta Soukupa, který vše poutavě povykládal.  Následoval cesta do Mnichovic, kde jsme v největším srubu v Evropě poobědvali. Následovala cesta ke svatému Prokopovi na Sázavu. Cestou jsme na přání Mons. Jana naladili závěr pohřbu P. Františka Fráni na radiu Proglas.  Zde si dovolím osobní poznámku - do liturgie se v poslední době vnáší podivuhodné prvky. Např. tleskání v kostele při bohoslužbách.  Tentokrát se to dělo při řečech závěrečných - v přímém přenosu a do celé země.  Jeden spolubratr to později komentoval slovy: "Světící biskup kázal šest minut, a potom to začalo.........."  Pisatel potom řekl nahlas předsevzetí: "Budu muset připsat do poslední vůle co se týká mého pohřbu - "Prosím o mši svatou v kajícím duchu, pokud možno zdůrazněném chvílemi ticha a po mši svaté žádné řeči, natož potlesk."  Následoval "ochutnávka" Sázavy. Ujal se nás místní P. R. Cigánek, měli jsme maličko času a tak jsme si slíbili, že se na Sázavu  a svatému Prokopovi vrátíme. Poslední zastávka byl hrad Šternberk a jeho prohlídka.  Na závěr - Pánu Bohu díky za vše dobré a prosba, aby odpustil co bylo zlé.

jáhen Ladislav Kinc