Za co všechno Češi vděčí jezuitům

I naší farnosti se nepřímo dotkly pohřby dvou jezuitů-disidentů o. Rybáře a o. Lízny, protože si zaslouží obdiv všech. Ani staří jezuité nebyli takoví, jak o nich nespravedlivě psal náš krajan Kája z Borové. Například 

Matěj Václav Šteyer (13. února 1630, Praha – 7. září 1692, Praha) byl český jezuitský kněz, kazatel, překladatel, náboženský spisovatel a jazykovědec a sestavil kancionál, byl nejrozšířenější český katolický kancionál období baroka. Poprvé vyšel v Praze v roce 1683, dalších vydání se dočkal v letech 1687, 1697, 1712, 1727 a 1764. Je v něm i tato báseň a modlitba, jejíž krásnou češtinu, vznešenou poezii a duchovní hloubku můžeme dodens obdivovat. Posuďte sami:

Má duše se nespouštěj

nikdy Boha svého,

neb on mě neopustí

též času žádného.

V něm je má naděje,

on mě ve dne i v noci

opatruje svou mocí,

když se mi zle děje.

Abych vždy mohl jíti

jen po cestách přímých,

k své škodě neblouditi

v temnostech omylných,

světlo slova svého

přede mnou rozsvěcuje

a mě vždy ochraňuje

před lstí ďábla zlého.

Byť pak mě opustili,

jak se v světě děje,

moji přátelé milí,

když mi sám Bůh přeje,

rychle svou milostí

mě zbaví všeho zlého,

duši, tělu škodného,

přivede k radosti.

Jemu já se oddávám

v štěstí, také v psotě,

jeho vždycky zůstávám

v smrti i v životě.

Vím, že neopustí

doufajícího v něho,

že zachrání každého,

kdo se ho nespustí.